Co je vlastně diabetes?
Diabetes mellitus neboli cukrovka je porucha, pro které tělo neumí dobře hospodařit s glukozou. Nejdříve proto musíme porozumět tomu, co je glukoza. Glukoza patří chemicky jednoduché cukry. Je to cukr trochu jiné chuti než řepný cukr, kterým doma sladíme. Glukoza je obsažena v ovoci, zejména ve vinných hroznech, proto se jí česky říká hroznový cukr. Glukoza je též však hlavním cukrem obsaženým v krvi člověka. Označuje se proto také jako krevní cukr. Glukóza je jednou z nejdůležitějších látek v těle. Život bez glukozy není možný.
Všechny části lidského těla, všechny jeho buňky, glukozu nepřetržitě potřebují. Umějí ji totiž rozkládat a získávat z ní energii. Energie je nutná pro fungování všech orgánů a soustav našeho tělapro sport, pohyb a každou svalovou práci, pro činnost mozku, práci srdce, dýchání, trávení, vylučování i pro všechny další tělesné funkce.
Glukozu přivádí do všech částí lidského těla krev. Krev obsahuje glukozu a u zdravého člověka je množství glukozy v krvi obdivuhodně stálé. Právě toto množství je ideální k tomu, aby všechny buňky dostávaly právě tolik glukozy, kolik potřebují. Buňky si glukozu z krve podle své potřeby odebírají.
Hladina, neboli množství glukozy v krvi, se nazývá glykemie. Glykemie je dalším důležitým pojmem, se kterým se v souvislosti s diabetem často setkáváme. Glykemie u zdravého člověka neklesne pod 3,3 mmoll a nalačno nestoupne přes 5,5 mmoll.
Glukoza se do krve dostává dvěmi cestami. Jednak z jídla. Většina našich potravin obsahuje v nějaké podobě glukozu, i když nemají sladkou chuť. Potrava, kterou sníme přejde do žaludku, tam začíná její zpracování, ze žaludku odchází po částech do střeva. Glukoza ve střevě vzniká například z rohlíků, chleba, brambor, knedlíků, rýže, těstovin, mléka, ovoce, čokolády, dortů a řady potravin. Uvolněná glukoza se potom ze střeva vstřebává do krve.
Část glukozy, která se po jídle vstřebala do krve, v krvi zůstává, koluje krví po celém těle a nabízí se buňkám jako zdroj energie.
Druhá část, v této chvíli nadbytečná, se z krve ukládá do zásob na, ,horší časy, ,, na dobu, až nebudeme jíst. Vrací se do krve, až když je to zapotřebí. Skladovacím místem pro glukozu jsou játra. Játra v sobě uchovávají glukozu v úsporné skladovací podobě, v podobě látky zvané glykogen. Glykogen je složen z mnoha jiných molekul glukozy.
Druhý způsob, kterým se glukoza dostává do krve, je tedy uvolňování glukozy z glykogenu ze zásob v játrech. Navíc také vzniká glukoza v játrech novotvorbou (glukoneogenezí) z jiných typů živin. Tohoto způsobu využívá tělo v době, když nejíme a v době, kdy máme velkou spotřebu glukozy, např. při namáhavé práci nebo při dlouhodobějším sportovním výkonu.
Dokonalé hospodaření s glukozou je řízeno souhrou několika hormonů.
Hospodaření s glukozou řídí hlavně hormon zvaný inzulín. Inzulín se tvoří ve speciálních buňkách, kterým se říká beta bunky. Jsou roztroušeny ve shlucích ve slinivce břišní neboli pankreatu. Inzulín má v těle dvě funkce; jednak dává pokyn k ukládání glukozy do zásob v játrech. Tvoří se ho tedy nejvíce v době, kdy glykémie stoupá a glukozu je třeba uložit a glykémii snížit. Jeho druhou funkcí je otevírání (,, odemykání, ,) všech buněk v těle, aby do nich mohla vstoupit glukoza, aby v nich mohla být chemicky spálena, a aby tak bunky mohly z glukozy získat energii. Inzulín se v lidském těle tvoří nepřetržitě. Hned po jídle ho však vzniká nejvíce.
Opačnou funkci než inzulín mají hlavně dva hormony, které dávají pokyn k uvolnění glukozy ze zásob z jater zpět do krve. Je to glukagon a adrenalin.
Souhra inzulínu a hormonů působících opačně než inzulín (hlavně glukagonu a adrenalinu) zajištuje v těle účelné hospodaření s glukozou. Při diabetu toto hospodaření nefunguje. Diabetes mellitus je porucha, při které stoupá glykemie.
Glykemie může stoupat z různých důvodů. Podle toho také rozlišujeme několik typů diabetu. Nejdůležitější jsou dva z nich: označují se jako diabetes mellitus 1. typu a diabetes mellitus 2. typu. U obou typů stoupá glykémie, ale u každého z nich z jiné příčiny.
Diabetes mellitus 1. typu
Diabetes mellitus 1. typu vzniká proto, že beta bunky v ostrůvcích slinivky břišní přestávají vyrábět inzulín. Když se po jídle vstřebává glukoza do krve a glykémie stoupá, nepřichází povel, aby se nadbytečná glukoza uložila do zásob v játrech. Glukoza tedy koluje ve velkém množství v krvi, glykémie je vysoká. Glykémie v tomto případě stoupá, i když člověk nejí játra tvoří stále další a další glukozu. Tělní buňky však nemohou glukozu dobře využívat, rozkládat ji a získávat z ní potřebnou energii. Chybí jim k tomu inzulín, který buňky pro glukozu otevírá. Jediným léčením, které může pomoci odvrátit tento hrozivý stav, je léčení inzulínem. Diabetes mellitus 1. typu je diabetes závislý na léčbě inzulínem. Tento typ diabetu vzniká nejčastěji u dětí a mladých dospělých. Většinou se projeví do 40 let. V poslední době však bývá rozpoznáván i v pozdějším věku jako typ LADA – latentní autoimunitní diabetes dospělých. Jedinou léčbou diabetu 1. typu je celoživotní léčba inzulínem, jednou porušená výroba inzulínu se už nemůže obnovit. Vznik diabetu 1. typu nesouvisí s tím, jeli člověk štíhlý nebo tlustší. Nesouvisí ani s tím, zda měl či neměl rád sladká jídla. Vznikne nezávisle na tom, co člověk dělal, co jedl a jaké byly jeho zvyklosti. Nikdo za jeho vznik nemůže.
Podstatou vzniku diabetu 1. typu je to, že tělo člověka začne omylem vidět nepřítele ve svých vlastních beta buńkách. Zamíří proti nim svoji obranyschopnost a začne je ničit pomocí jedné skupiny svých bílých krvinek. Takovou obranyschopnost, imunitu zamířenou proti části vlastního těla, nazýváme autoimunitou. Diabetes mellitus 1. typu řadíme mezi autoimunitní onemocnení.
Diabetes mellitus 2. typu
Diabetes mellitus 2. typu vzniká hlavně proto, že jeho tělo neumí na inzulín dobře reagovat, ztrácí k němu vnímavost. Beta buňky vyrábějí inzulínu dost. Vzniká často po 40. roce věku a vedle vrozené náchylnosti podporují jeho vznik nadváha, nedostatek pohybu a duševní stresy. Tento typ cukrovky v naší populaci převládá. Jednou z hlavních příčin závažné necitlivosti tkání vůči inzulínu je nadváha, proto je základním léčebným opatřením u diabetiků 2. typu redukce hmotnosti a správná diabetická dieta. Dále léčba tabletami, které umějí posílit vlastní tvorbu inzulínu nebo zvýšit vnímavost buněk vůči inzulínu. Část diabetiků 2. typu vyžaduje podávání inzulínu. Začátek diabetu 2. typu je na rozdíl od diabetu 1. typu často nenápadný a někdy se zjistí až při rozvoji diabetických komplikací, např. selhání ledvin, poruchách zraku nebo vředech na nohou.
Zatímco diabetes 1. typu se projevuje obvykle náhle a jeho příznaky nelze přehlédnout, může se diabetes 2. typu zjistit náhodou a porucha dlouho nemusí činit obtíže.
Příznaky diabetu 2. typu mohou být i velká únavnost, opakované infekce, zejména plísňové, doprovázené svěděním, špatné hojení ran apod.
Mezi osoby ohrožené diabetem 2. typu, u nichž by měla být vyšetřena glykémie patří lidé starší než 45 let. Lidé, kteří mají alespoň jeden z následujících rizikových faktorů: obezitu, diabetes mezi blízkými příbuznými, vysoký krevní tlak, vysoké hladiny krevních tuků, časté opakované infekce, vyšší hladinu krevního cukru v minulosti, např. v době těhotenství nebo při nějakém onemocnění, u lidí s nevysvětlitelnou únavností. Riziko diabetu je vyšší i u žen, jejichž dítě mělo porodní váhu nad 4 kg. U všech těchto osob se doporučuju vyšetření glykémie alespoň jednou ročně.
Diabetes mellitus je chronickým onemocněním, která má ve světě za následek vysokou morbiditu, invaliditu a mortalitu. Počet diabetiků ve světě neustále roste a na základě dlouhodobého pozorování nárůstu výskytu tohoto onemocnění se předpokládá, že ve světě bude v roce 2025 postihovat až 380 milionů lidí.
DM se vyznačuje nejen rizikem vývoje mikrovaskulárních komplikací (postižení drobných cév oka, postižení drobných cév ledvin, postižení cév vyživujících nervy), ale představuje vysoké riziko makrovaskulárních komplikací (ischemická choroba srdeční, srdeční infarkt, cévní mozková příhoda, ischemická choroba dolních končetin).
Pro osud nemocného je velmi důležitý právě způsob léčby na začátku onemocnění, ihned po jeho diagnoze. Proto se do rukou diabetologa musí dostat zejména pacient s diagnostikovaným diabetem, jehož další osud je nejvíce závislý na počáteční strategii léčby.
